Reportáž psaná na oprátce

Z EkzamenoWiki
Verze z 30. 4. 2018, 07:24, kterou vytvořil -AD- (diskuse | příspěvky) (překlepy)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání


Český jazyk
Literární dílo (rozbor)
Titul Reportáž psaná na oprátce
Literární období literatura 20. století
Literární druh epika
Autor Julius Fučík
Literární žánr kniha reportáží (některými kritiky jsou útvary v knize považovány za romance)
První vydání 1945
První české vydání 1945 (první úplné a kritické vydání až 1995, první vydání faksimile rukopisu 2008)
Kanonické vydání N/A


Děj[pozn. 1][pozn. 2][editovat]

V úvodní části rukopisu popisuje Fučík podobu "domácího vězení" zřízeného v Petschkově paláci, které bylo vězni nazváno "biograf" podle šesti lavic pro vězně proti kterým byla bílá stěna.

Následuje popis událostí Fučíkova zatčení v pátek 24. dubna 1942. Na tento večer byla naplánovaná schůzka s Fučíkovým pobočníkem Mirkem Klecanem[pozn. 3], která měla proběhnout v bytě u manželů Jelínkových. Na schůzku neopatrně dorazili i manželé Friedovi, kteří by zde podle pravidel utajení vůbec neměli být. Do bytu následně vnikne Gestapo, které všechny přítomné osoby zatkne, Fučík se přitom během zatčení pro ochranu svých druhů rozhodne neklást ozbrojený odpor. Následuje výslech na protikomunistickém oddělení, kde se vyšetřovatelé pokouší získat Fučíkovo pravé jméno a informace o jeho spolupracovnících. Ten trvá téměř celou noc a následující den a Fučík po celou dobu nevypovídá. Komisaři se i tak podaří odhalit jeho identitu a dokonce nechá předvést jeho ženu, která se k němu však nezná. Po výslechu je Fučík odvezen do věznice a v očekávání brzké smrti omdlí.

Když alespoň částečně nabude vědomí, vidí dva muže, jak přechází po jakési kryptě a zpívají smuteční píseň. Domnívá se, že se jedná o jeho pohřeb, a pokouší se upozornit na to, že je dosud naživu. Nakonec si jej muži všimnou a informují jej, že už dva dny nic nesnědl a pouze pil. Při dalším záblesku vědomí nad sebou spatří komisaře, okamžitě však opět omdlévá. Ve středu, kdy už si začíná více uvědomovat své okolí, pro něj přicházejí dva příslušníci SS. Předvádí před něj Aničku Jiráskovou, ke které se Fučík nezná. Ve čtvrtek je Fučík opět vyslýchán, tentokrát bez použití násilí a bez zvýšení hlasu. Večer jeho spoluvězni opět zpívají jakýsi žalm, Fučík však chce předvečer Prvního máje oslavit něčím veselejším. Jeho pokus zazpívání radostnější písně však příliš vesele nevyzní. 1. května se Fučík domnívá, že přichází smrt. Z posledních sil se ještě napije vody z toaletní mísy, ráno je však stále naživu a lékař roztrhá připravený úmrtní list.

Později Fučík vzpomíná, jak ve Věznici Pankrác pobýval dříve, když hájil právo Němců na sebeurčení. Popisuje, jak se na cele pomalu uzdravoval z četných ran, které utrpěl během mučení. Popisuje též své spoluvězně – Karla Malce a Josefa Peška zvaného "Otec". Karel Malec byl zatčen pro dodávání třaskavin domácímu odboji. Během svého pobytu na cele se o Fučíka stará a opakovaně se mu pokouší vnutit jídlo. Po dvou měsících je však odvezen transportem. "Otec" je postarším učitelem, který byl zatčen kvůli svému plánu reformy českého školství. Ten se o něj pečlivě staral po celou dobu, co byli spolu na cele. Během několika dnů po Fučíkově "stabilizaci" se o něj pro jeho odolnost zajímají i dozorci z jiných chodeb. Poté je Fučík opět převážen na výslechy, kvůli svým zraněním však při fyzických útocích rychle omdlévá. Jeho žena, která je též vězněna, zatím dostává nepravdivé informace o jeho smrti. Fučík poté popisuje, jak si s "otcem" zpříjemňovali čas na cele zpěvem.

V další části Fučík líčí, jak byl časem schopen přepravit se na výslech do Petschkova paláce bez nosítek. Vyprávění je přerušeno "intermezzem" oslavujícím První máj 1943. Popisuje, jak všichni vězni oblékli své nejlepší šaty a jak při předcvičování během rozcvičky napodoboval práci s kladivem a srpem. Následně s "otcem" zpívá na cele internacionálu a konečně za asistence českého strážníka a člena SS píše moták popisující celou událost. Oceňuje odvahu s jakou mu umožňují komunikovat s vnějším světem. Poté pokračuje v popisu "biografu" v Petschkově paláci, kde vězni čekají na tvrdé výslechy. Kritizuje počínání lidí, kteří byť i kvůli mučení udali své spolupracovníky. Poté je uveden do místnosti 400, v níž probíhal jeho první výslech. Poté, co přijme od agenta Gestapa cigaretu, do místnosti vchází několik spolupracovníků Gestapa, kteří k Fučíkově zděšení dříve pracovali pro stranu. Dále jsou předvedeni lidé, kteří byli zatčení spolu s ním a k Fučíkově hrůze i členové připravovaného Národně revolučního výboru české inteligence (mj. Vladislav Vančura). Fučík si uvědomí, že Klecan udal veškeré své spolupracovníky z řad české inteligence, což pokládá za neomluvitelné.

V další části Reportáže popisuje Fučík přátelský kolektiv vězňů, který se navzájem podporoval a do jisté míry se byl schopen i dále podílet na odboji. Zejména poukazuje na pospolitost komunistů, kteří byli vyšetřování ve "čtyřstovce", speciální výslechové místnosti protikomunistického oddělení. Popisuje též typy českých agentů, kteří zde na vězně dohlíželi. Někteří prospěchářsky obraceli podle aktuální situace, někteří sadisticky mučili vězně, jiní se naopak pokoušeli pomáhat.

Následuje stručný popis Jelínkových a jejich bytu. Dále Fučík vzpomíná na svou ženu Gustinu, kterou mají v noci 19. května 1943 převézt do pracovního tábora. Dále následuje Fučíkova závěť, ve žádá svého přítele Ladislava Štolla, aby z jeho díla sestavil pět knih. Popisuje i úkryty, v nichž je umístěna část jeho literárního díla, většina však zůstala nedokončena či zničena. Dále žádá o větší ocenění Jana Nerudy (jako proletáře) a loučí se se svými příbuznými.

22. května 1943 byl Fučíkův spis uzavřen a ten nyní čeká na popravu. Počítá, že by měl mít ještě čtyři až pět měsíců a přemítá, jestli se dožije osvobození. Dále pokračuje popis manželů Jelínkových a jejich chování během zatčení. Oceňuje, že ani jeden z nich při mučení nemluvil, alespoň dokud nedostal od Fučíka pokyny, co vypovědět smí. Po čase oba manžele odvezli a Fučík o nich neměl již žádné zprávy. Dále Fučík popisuje manžele Vysušilovy. Jejich byt byl užíván k mnoha konspiračním schůzkám, připravovala se v něm například vydání Rudého práva. Postupně byli oba zatčeni, a i přes fyzický a psychický nátlak, který na ně byl vyvíjen, ani jeden nepromluvil. Josef Vysušil o něco později zemřel v polském pracovním táboře. Následuje popis Lídy Plaché, mladé ženy, která sloužila jako Fučíkova spojka. Později byla více zasvěcena do fungování strany až byla v roce 1942 přijata za členku. Byla zatčena měsíc po Fučíkovi, ale i ve vězení pokračovala v konspirační činnosti jako chodbařka. Později byl jeden z motáků, které přenášela, zachycen. Fučík se domnívá, že má jako jediná z jeho skupiny naději na svobodu[pozn. 4]. Závěrem popisuje Fučík "svého" komisaře Josefa Böhm, který dříve dělal číšníka v kavárně "Flora". Popisuje jej jako inteligentního člověka, který se vyznal v lidech. Nepovažuje jej za ideologicky přesvědčeného nacistu, stejně jako většinu ostatních. Poukazuje zde také na to, že úspěchy Gestapa v boji s komunistickým odbojem lze z velké části přičíst těžkým podmínkám, ve kterých probíhal. Stěžuje si například na malou velikost Prahy a nedostatek jiných útočišť pro ilegální působení. Popisuje všechny tři komisaře z oddělení II-A 1 – Zanderu, který se pokouší vězně okrást a rychle odeslat na popraviště, Friedricha, sadistu libujícího si ve fyzickém násilí a zabíjení a konečně Böhma, který měl ze všeho nejraději lov komunistů a jejich zatýkání. Výslechy pro něj tak zajímavé nebyly, a proto některé vězně nechával propustit. Fučíka považoval za svůj největší případ a osobně jej mimo první noci nikdy nemučil – využíval však k tomuto účelu jiné. Fučík jej považoval za poměrně zajímavou osobnost, která při získávání informací využívala i svou představivost.

Dále následuje intermezzo o šlích, které visí u cel lidí připravených k transportu. Jedním z těchto transportů má být odvezena i jeho žena, a proto podle visících šlí pozná, že je stále v Praze. Doufá, že jí několik dnů navíc může zajistit přežití války. Další kapitola popisuje vyhlášení stanného práva 27. května 1942. Fučík popisuje, jak byli vězni uprostřed dne náhle odvezeni z "biografu" zpět na Pankrác a začala se mezi nimi šířit zpráva o vyhlášení stanného práva. Popisuje praktiky, kdy byly denně stovky vězňů, kteří se mnohdy ani nijak neprovinili, posíláni na popravu. Líčí, jak se naposledy setkal s Vladislavem Vančurou, který byl též poslán na smrt. Nakonec však nastává opětovné uklidnění a Fučík s "otcem" stanné právo přežívají.

Následuje další popis "figurek a postav" Věznice Pankrác. Úvodem líčí, jak jsou dozorci nuceni pracovat v atmosféře donašečství. Mnoho dozorců si též od vězňů též získalo zvláštní přezdívky vystihující jejich charakter:

  • Samaritán – člen SS, který ve vězení poskytuje první pomoc a možná Fučíkovi svým ošetřováním zachránil život. Účastnil se však mučení židů.
  • Prášek – navenek dobrosrdečný, ale udavačský
  • Koklar – dozorce děsící se prohry nacismu, který si svůj strach kompenzuje proháněním vězňů i ostatních dozorců
  • Rössler – dozorce, který rád diskutuje na celách. Dozorcem se stal spíše z nouze a sám o sobě nechce ubližovat.
  • To – protivný a omezený člověk, který si prací ve vězení kompenzuje svou malou výšku. Nemá dost odvahy k tomu, aby vězně týral fyzicky, zato je však udavač.
  • Smetonz – velmi omezený člověk, který dovede jen mlátit vězně. Informace o prohrách nacistů jej však zcela zlomily.
  • Ředitel věznice – hrubý, neurvalý, bezohledný a zcela věrný režimu
  • Vězeňský lazebník Weisner – člověk, který se pokouší mít s režimem pokud možno co nejméně společného. I když si často všimne porušení pravidel, nikdy jej nenahlásí. Často tvrdošíjně odmítá transport zmučených vězňů k výslechu, jindy však naopak neposkytne lékařskou pomoc.
  • Flink (Höfer) – člověk nesouhlasící s režimem, jemuž slouží. Nikdy neinformuje nadřízené o porušení pravidel věznice a je ochoten doručovat motáky a vzkazy. Jemu podobnou povahu má též jiný dozorce, Hanauer.
  • Kolín (Adolf Kolínský) – milý dozorce SS, který inicioval psaní reportáže propašováním psacích potřeb. Nikdy nikoho nebil a to ani na vlastní žádost kvůli lepšímu krytí. Svou práci vykonává, aby mohl pomáhat českým vězňům.

Dále Fučík popisuje nástup českých strážníků 11. 2. 1943, kteří sem většinou nastoupili z donucení, a tak vězňům spíše pomáhali. Jedním z nich byl i komunista Jaroslav Hora, který se též podílel na propašování rukopisu Reportáže z věznice a svou činností zachránil několik lidí před zatčením. Závěrem pak Fučík popisuje práci chodbařů, kteří sice mají být vybíráni jen z disciplinovaných vězňů, ve skutečnosti však často nasazují svůj život při doručování motáků a dalších činnostech ve prospěch svých spoluvězňů. Zaměřuje se zejména na osobnost "táty Skořepy", který navenek působí jako zcela spořádaný vězeň, ve skutečnosti však zná dobře všechny dozorce a ví o možnostech, jak je obelstít. Je to přesvědčený komunista, který neohroženě doručuje motáky, pomáhá vězňům dodatečným jídlem apod. Na konci pak Fučík stručně zmiňuje několik dalších lidí podílejícím se na komunistickém odboji, zejména ve spojení s věznicemi.

9. června 1943 již před Fučíkovou celou visí jeho pásek, což znamená, že bude brzy odvezen na popravu. Popisuje ještě stručně fragment historie komunistického odboje v Čechách. V roce 1941 byl zatčen celý Ústřední výbor KSČ i jeho náhradní vedení, přičemž příčiny, které vedly k tak velkému zásahu, nebyly Fučíkovi známy. Když pak ztratil kontakt se členy odboje, pokusil se navázat styky nové, což se mu nakonec podařilo. Navázal spojení s vedením strany prostřednictvím dr. Miloše Nedvěda, který se stal jeho spojkou. Brzy po napadení Sovětského svazu došlo k první schůzi, kde se Fučík setkal s Janem Zikou, který jako jediný unikl zatčení Ústředního výboru. Přes něj se zkontaktoval s Janem Černým, vedoucím sabotážních akcí a ozbrojeného boje. Popisuje těžkosti, s nimiž se strana po zatčení Ústředního výboru potýkala, obzvlášť tíživá pro ní byla ztráta kontaktu mezi jejími členy, nedostatek prostředků a neprozrazených bytů. Přesto však ilegálně vydávala tiskoviny namířené proti okupaci a Německu. Jan Zika byl zatčen 27. 5. 1942, když se pro ochranu svých hostitelů pokusil uniknout oknem a vážně se zranil. Jan Černý byl zatčen v létě 1942, když Jan Pokorný prozradil byt, v němž se s ním sešel. Černý naopak vůbec nevypovídal.

Závěrem Reportáže Fučík vysvětluje důvody, proč se rozhodl dát Gestapu některé informace. Poté, co Klecan promluvil, obával se Fučík, že Gestapo zatkne další osobnosti z řad inteligence, mj. Olbrachta, Halase, S. K. Neumanna, ale i Seiferta či Nezvala. Rozhodl se tedy vyšetřování zavést nesprávným směrem a odkazuje na svůj protokol vedený u Gestapa. Jeho působení odvedlo pozornost od české inteligence a vedlo k propuštění Boženy Půlpánové a Jindřicha Ebla. Byla mu též svěřena pozice chodbaře a oddálila se tím jeho smrt.

(Ne)pravdivost Reportáže[editovat]

Výpovědi Fučíkových spolupracovníků, vyšetřovatelů a spoluvězňů a výzkumy historiků později ukázaly, že se Fučík pokoušel svou osobnost v Reportáži mírně idealizovat. Na začátku Reportáže například uvádí, že po svém příchodu k Jelínkovým nabádal ostatní k větší opatrnosti. Očitá svědkyně Riva Krieglová (tehdy Friedová) však později popřela, že by Fučík něco takového dělal. Naopak se prý ostatní pokoušeli poněkud usměrnit Fučíkovy romantické představy o práci v odboji, kdy až divadelně předstíral kulhavou chůzi (historikové se však později shodli, že přestože Fučíkovo počínání bylo poněkud výstřední, nijak nenarušilo jeho utajení). Skutečnost, že se takové množství osob pracujících v ilegalitě po dvě hodiny zbytečně zdržovalo v jednom bytě, byla později historiky hodnocena jako velké konspirační selhání (které však bylo v komunistickém odboji až překvapivě časté, a Gestapo tak mnoho důležitých osobností zatklo spíše náhodou).

Krieglová též polemizovala s důvody, pro které Fučík údajně při akci Gestapa nepoužil zbraní. Komunistické instrukce, se kterými byl Fučík prokazatelně obeznámen, tehdy požadovaly, aby se zatýkané osoby ozbrojeně bránily a nakonec spáchaly sebevraždu. Fučík v Reportáži udává, že se nepokusil klást odpor proto, že v tu chvíli Gestapo již mířilo na Jelínkovi a Friedovi. Historici však pokládají za nepravděpodobné, že by zkušení členové Gestapa stříleli na neozbrojené osoby ve chvíli, kdy by se za jejich zády ozvala střelba. Pokud by se navíc Fučíkovi podařilo usmrtit sebe i Klecana, nedošlo by k prozrazení významné části komunistické sítě. Někteří pak považují celé Fučíkovo chování za zbabělost, kdy se prý pokusil zbraně ukrýt u Jelínkových, aby na ně svedl obvinění z nepovoleného přechovávání zbraní (za které byl za protektorátu trest smrti). Dle názoru jiných historiků je však tato možnost vzhledem k velmi krátkému času, který měl Fučík na rozmyšlenou, značně nepravděpodobná. Jeho pasivitu také částečně omlouvá skutečnost, že i mnozí vojáci účastnící se odboje přes přísné rozkazy v okamžiku zatčení ozbrojený odpor nekladli.

Od skutečnosti se Reportáž odchyluje i z uměleckých důvodů. Je například poměrně nepravděpodobné, že by Fučík byl během svého prvního výslechu schopen jakýmkoliv způsobem sledovat dění venku. Popis venkovních událostí i vnímání času tedy může být pouze "uměleckou licencí" a nemusí zcela odpovídat skutečnosti. V popisu svého mučení se Fučík též pokouší o určitou glorifikaci své osoby, kdy jej popisuje spíše z perspektivy nezúčastněného diváka sledujícího jeho tělo. Není příliš pravděpodobné, že by tento typ popisu odpovídal jeho skutečným pocitům.

Závěr knihy, v němž Fučík líčí důvody pro svou částečnou spolupráci s Gestapem, je považován spíše za pravdivý, i se názory odborníků v tomto ohledu poněkud rozcházejí. Historiky byla též řešena otázka, zda jako první promluvil Klecan nebo Fučík, nebo zda před Gestapem vypovídali simultánně oba. Mnoho protokolů bylo bohužel ztraceno, a proto nelze tuto otázku rozhodnout s absolutní určitostí. Jako pravděpodobná se ovšem jeví varianta, že klíčové informace poskytl Gestapu jako první Klecan a Fučík se opravdu pouze pokoušel zachránit intelektuály zapojené do ilegální činnosti. Používal pak strategii, kdy při popisu skutečných událostí změnil jména účastníků tak, aby se jednalo z většiny o lidi mrtvé, či o osoby, které ilegalitu opustily. Tvrdil též, že je pouze součástí vnějšího okruhu strany, v jejímž centru pak měla být neodhalená skupina vedoucích z Moskvy a dalších Fučíkem vymyšlených osob. To po válce potvrdil i komisař Josef Böhm, který však Fučíkovi v tomto ohledu nikdy zcela nevěřil. Snažil se též Gestapo přesvědčit, že důležitou osobností strany je Jan Šverma, který však byl ve skutečnosti v exilu v Moskvě. Fučíkovy výpovědi značně prodloužily vyšetřování a patrně mu též pomohly přestát stanné právo během Heydrichiády. Je diskutabilní do jaké míry pro něj bylo prodloužení života spojené s jistou nadějí na osvobození "odměnou, s níž nepočítal", a do jaké míry bylo plánované. Tehdejší pravidla komunistické strany požadovala po zatčených, aby alespoň po tři dny zachovali mlčení. Během nich pak byl čas, aby jejich spolupracovníci provedli ochranná opatření. To se Fučíkovi s nejvyšší pravděpodobností podařilo. Současně však panuje názor, že Fučíkovy výpovědi patrně některé lidi ohrozily, kvůli nedostatku zdrojů to však nelze tvrdit s absolutní určitostí a nelze ani analyzovat jejich případné dopady. Jaroslav "Mirek" Klecan si pak dost možná neuvědomoval významnost osob, jejichž jména Gestapu sdělil. V prostředí české kultury se příliš neorientoval, o Vladislavu Vančurovi (který byl patrně zatčen právě kvůli jeho výpovědi) například hovořil jako o "jakémsi spisovateli".

Cenzura[editovat]

Z vydání knihy za komunismu byly vyňaty některé pasáže, které se neslučovaly s poválečnou ideologií strany, či narušovaly obraz Fučíka jako dokonalého hrdiny, který po celou dobu svého věznění nepromluvil. Drobným, avšak zásadním zásahem do textu je odstranění zmínky o Fučíkově věznění v souvislosti s obhajobou práv sudetských Němců. Poválečná politika strany se v ohledu práva Němců na sebeurčení poněkud změnila, a proto byla pasáž kritizující předválečný přístup Čechů k Němcům odstraněna. Takto bylo též možné Němce považovat za obecné viníky, kteří Čechy bez jakéhokoliv příčiny zradili. Další vyňatou pasáží je zmínka o cigaretě, kterou Fučík přijal od agenta Gestapa (v textu zůstala zachována pouze nerozvedená zmínka o "milém, drobném" překvapení). Patrně nejpodstatnější vypuštěnou částí je pasáž popisující Fučíkovo vypovídání před Gestapem. Komunistická vláda usilovala o vykreslení Fučíka jakožto ideálního hrdiny, k čemuž se jeho přiznání k (byť i z velké části fingované) spolupráce s Gestapem nehodilo. Poslední pasáž též ukazuje určitou Fučíkovu bezohlednost, kdy usiloval zejména o pozitivní vykreslení své osoby aniž by myslel na možné zachycení motáku Gestapem (a s tím související odhalení lidí, které se svou výpovědí pokoušel chránit). Ke kritickému vydání knihy došlo až roku 1995.

Historický kontext[editovat]

Kniha byla sepisována potají ve vězení a její části byly postupně pronášeny ven dozorcem Adolfem Kolínským, který je následně schovával na různých místech. Na této činnosti se podílel i český strážník Jaroslav Hora. Celá reportáž byla následně sestavena ze 167 motáků, který byly po válce shromážděny u Fučíkovy manželky Gusty. Ta je pak spolu s Fučíkovým přítelem Ladislavem Štollem uspořádala a vydala. Kvůli zneužití díla komunisty pro propagaci byla autentičnost rukopisu několikrát zpochybněna. Expertiza Kriminalistického ústavu z roku 1990 však definitivně potvrdila Fučíkovo autorství rukopisu. V rukopisu též nebyly zjištěny žádné pozměňující zásahy kromě oprav provedených samotným autorem.

Maturitní úkoly[editovat]

  • Téma – zločiny nacistického Německa a pozitiva komunismu
  • Motivy – mučení, zrada, vězení, nacismus, komunismus
  • Časoprostor – většina děje se odehrává ve Věznici Pankrác, významná část též v Petschkově paláci, menší části i na jiných místech (byt Jelínkových apod.). Časově se dílo odehrává mezi dubnem 1942 a červnem 1943.
  • Kompoziční výstavba – v rukopise 167 motáků, jinak 8 kapitol, z nichž některé jsou členěny do podkapitol, dále odstavce a věty. Užíván je v zásadě chronologický postup, ovšem s četnými retrospektivami.
  • Literární druh – epika, literární žánr – soubor reportáží (některými kritiky jsou útvary v knize označovány za romance)
  • Vypravěč – ich-forma, personální vypravěč
  • Postavy
    • Julius Fučík – v díle sám sebe líčí jako hrdinu, který se gestapem nikdy nedal zlomit a k mučení přistupoval spíše nezúčastněně. Současně popisuje své pevné ideologické přesvědčení a svou snahu o službu straně.
    • Další postavy viz popis děje s podrobnými charakteristikami
  • Vyprávěcí techniky – převažuje pásmo vypravěče, přítomná je však i přímá řeč. Ze slohových postupů se nejvíce uplatňuje zejména vyprávěcí, popisný a úvahový.
  • Jazykové prostředky – převažuje spisovný jazyk, vyskytuje se zde větší množství německých výrazů, případně jejich fonetických přepisů.
  • Kontext autorovy tvorby a informace o autorovi
    • 1903-1943
    • Pocházel z pražské dělnické rodiny, která se však roku 1913 přestěhovala do Plzně, kde jeho otec přijal angažmá v městském divadle. V něm hrál dětské role později i sám Fučík. Po maturitě studoval na Filozofické fakultě UK, roku 1921 vstoupil do KSČ. Pracoval jako pomocník v kanceláři, později působil jako šéfredaktor časopisu Tvorba, od roku 1929 pracoval v Rudém právu, působil např. jako dopisovatel v Moskvě. Byl jedním ze signatářů antimanifestu namířeného proti Manifestu sedmi[pozn. 5]. Psal též nekritické reportáže o Sovětském svazu, které často značně zkreslovaly skutečnost. Během následujících let byl kvůli své komunistické orientaci vězněn a v roce 1933 pro trestní stíhání dokonce odešel do ilegality. V roce 1938 se oženil s Augustou Kodeřicovou později známou jako Gusta Fučíková. Na začátku nacistické okupace stál spíše v ústraní, částečně i proto, že nesouhlasil s německo-sovětským paktem Molotov-Ribbentrop. Do odboje se zapojil až v roce 1941, pomáhal zejména s přípravou ilegálních tiskovin. Během odboje užíval převleku postaršího profesora Horáka, což bylo některými jeho spolupracovníky vnímáno jako neopatrnost (viz výše). V letech 1941-1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ, v dubnu 1942 byl zatčen. Roku 1943 byl odsouzen k trestu smrti a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee oběšen.
    • Významná díla
      • Reportáže z buržoazní republiky
      • V zemi, kde zítra již znamená včera – reportáž o Sovětském svazu
      • V zemi milované – reportáž o Sovětském svazu
      • Tři studieBožena Němcová bojující, O Sabinově zradě, Chůva (o Juliu Zeyerovi)
      • Víra uhlířská – kritiky a studie o české kultuře, obsahuje Fučíkovy kritiky o Osvobozeném divadle
  • Literární a obecně kulturní kontext
    • Dílo vzniklo v období německé okupace, kdy řada autorů nesměla otevřeně publikovat, a orientovala se proto na apolitická témata (zejména na českou historii či tvorbu pro děti). Oficiálně vydávaná literatura se však často alespoň náznaky pokoušela dodat lidem naději. Část literatury musela být psána v ilegalitě, např. právě Reportáž psaná na oprátce.
    • Socialisticko-realističní a komunističtí autoři
      • Stanislav Kostka Neumann (Česko[pozn. 6], 1875-1947)
        • Zpočátku sympatizoval zejména se sociálními demokraty a v roce 1894 byl v procesu s Omladinou odsouzen k 1 roku vězení. Později přispíval do dekadentního časopisu Moderní revue. Stal se anarchistou a vůdčí osobností anarchistických buřičů, organizoval skupinu shromážděnou kolem časopisu Nový kult. Později anarchismus opustil a stal se poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Československou stranu socialistickou. Ve 20. letech spoluzakládal KSČ a začal tvořit proletářské umění. Později podepsal Manifest sedmi[pozn. 5], za což byl ze strany vyloučen. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově.
        • Kniha lesů, vod a strání – vitalistická sbírka oslavující moravskou krajinu a přírodu
        • Nové zpěvy – sbírka oslavující techniku i přírodu, zdůrazňuje sociální pomoc
        • Rudé zpěvy – tendenční proletářská poezie
        • Sonáta horizontálního života – sbírka namířená proti nacismu a kapitalismu
        • Angi-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí – polemika s André Gidem a jeho knihou Návrat ze Sovětského svazu. V ní Gide publikoval reportáže upozorňující na problémy stalinského Ruska.
      • Ivan Olbracht (Česko, 1882-1952)
        • Roku 1921 vstoupil do KSČ, publikoval v Rudém právu. Za první republiky byl kvůli své komunistické orientaci vězněn. V roce 1929 z KSČ po podepsání Manifestu sedmi[pozn. 5] vystoupil. Po válce působil jako poslanec za KSČ, po únorovém převratu vedl publikační odbor Ministerstva informací, který měl na starost cenzuru a vyřazování závadné literatury.
        • Žalář nejtemnější – román o muži, u kterého slepota vzbudí silnou žárlivost, následkem níž jej opustí jeho žena
        • Podivné přátelství herce Jesenia – příběh o problematickém vztahu dvou herců s kontrastními osobnostmi – Jesenia a Veselého. Zatímco Jesenius je morální, pilný a vyrovnaný, Veselý je lehkomyslný a bezohledný. Přesto má Veselý větší úspěch až do doby, kdy padne v první světové válce, po čemž si Jesenius osvojí některé jeho vlastnosti, které jej učiní lepším hercem.
        • Anna proletářka – tendenční román popisující příběh služky, ze které se stane revolucionářka
        • Nikola Šuhaj loupežník – románové zpracování příběhu loupežníka Šuhaje, který svůj lup rozdává chudým a nakonec je zrazen svými kamarády.
        • Golet v údolí – povídkový soubor se židovskou tematikou
      • Marie Majerová (Česko, 1882-1967)
        • Pocházela z chudé rodiny, pracovala jako služebná, či jako písařka. Zpočátku byla anarchisticky orientovaná, později byla členkou sociální demokracie. V roce 1921 vstoupila do KSČ, později však podepsala Manifest sedmi[pozn. 5] a byla vyloučena. Po druhé světové válce se do strany vrátila, pracovala jako redaktorka Rudého práva.
        • Přehrada – utopický román o budoucí socialistické revoluci v Praze.
        • Siréna – román zachycující sociální a názorový vývoj kladenské dělnické rodiny hudců.
        • Robinsonka – román o dívce, která se musí po smrti své matky rychle osamostatnit, neboť její otec často není doma.
      • Vladislav Vančura (Česko, 1891-1942)
        • Člen Devětsilu[pozn. 7], od roku 1921 člen KSČ. Roku 1929 podepsal Manifest sedmi[pozn. 5] kvůli čemuž byl ze strany vyloučen. Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence, nadále však oficiálně přednášel a byl dokonce německým protektorátním komisařem pro film vyzván k vypracování scénáře pro film o Bedřichu Smetanovi. Spolu s Ladislavem Štollem projektoval socialistickou encyklopedii a podílel se na plánu budoucího znárodnění československého filmu. V květnu 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.
        • Pekař Jan Marhoul – román o dobrotivém pekaři, který nakonec zkrachuje a musí se nechat zaměstnat – dílo je socialisticky zaměřeno
        • Rozmarné léto – humoristická novela o zapadlém městečku Krokovy Vary, do nějž vnese rozruch příjezd kouzelníka Arnoštka a jeho asistentky Anny. V díle je dobře patrný kontrast mezi vznešeným a archaickým způsobem mluvy postav a bezpředmětností jejich výroků.
      • Marie Pujmanová (Česko, 1893-1958)
        • Přestože její otec byl univerzitním profesorem na Právnické fakultě UK, později se však myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály a orientovala se na levicovou politiku. Několikrát navštívila Sovětský svaz, přispívala do Rudého práva. V 50. letech se zaměřovala na propagaci režimu, údajně podepsala prohlášení schvalující popravu Milady Horákové.
        • Pacientka doktora Hegla – povídka o měšťanské dívce, která se zamiluje do ženatého doktora a stane se jeho milenkou. Následně se musí vyrovnat s opovržením ze strany měšťanské třídy.
        • Lidé na křižovatce, Hra s ohněm, Život proti smrti – románová trilogie. První díl sleduje změny politického myšlení 20. let 20. století v prostředí velkého závodu, druhý vypráví o osudu Georgi Dimitrova, komunistického politika obviněného ze zapálení říšského sněmu. V posledním díle je pak popsán osud hlavních postav na konci války.
      • Vítězslav Nezval (Česko, 1900-1958)
        • V roce 1922 vstoupil do Devětsilu[pozn. 7] v rámci kterého se podílel na vytváření poetismu. Roku 1924 vstoupil do KSČ, působil jako dramaturg Osvobozeného divadla, publikoval v Rudém právu. Byl jedním ze signatářů antimanifestu namířeného proti Manifestu sedmi[pozn. 5] Na svých cestách se setkal s mnohými surrealisty, kteří jej ovlivnili v jeho vlastní tvorbě. Po druhé světové válce byl aktivní v KSČ, psal budovatelskou poezii.
        • V počátcích svého literárního působení psal díla ovlivněná poetismem (Pantomima, Abeceda, Podivuhodný kouzelník, Básně Noci – sbírka obsahující básně Akrobat a Edison) a surrealismem (Žena v množném čísle, Absolutní hrobař, Praha s prsty deště)
        • Později se přiklonil k socialistickému realismu – Historický obraz, Velký orloj, Stalin, Zpěv míru, Z domoviny, Křídla, Chrpy a města)
        • Známé je též drama Manon Lescaut inspirované dílem Antoina Francoise Prévosta
      • Jiří Weil (Česko, 1900-1959)
        • Člen Devětsilu[pozn. 7] a původně přesvědčený komunista (jeden ze signatářů antimanifestu namířeného proti Manifestu sedmi[pozn. 5]), v roce 1937 byl však vyloučen ze strany, neboť ve svém románu Moskva–hranice popsal na základě svých návštěv SSSR fungování stalinismu. Za druhé světové války měl být nacistickým transportem židů, vyhnul se mu však předstíráním sebevraždy a následným skrýváním.
        • Moskva–hranice – román o neprávem obviněném komunistovi, který je vyloučen ze strany za činy, které nespáchal. Kniha se setkala se silnou kritikou stalinistů (zejména ze strany Juliuse Fučíka).
        • Život s hvězdou – román o židovi, který je postupně zbavován všeho majetku. Nakonec se režimu vzepře, nenastoupí do transportu a začne se skrývat.
        • Na střeše je Mendelssohn – román o Praze za okupace
      • Jaroslav Seifert (Česko, 1901-1986)
        • Byl jedním ze zakladatelů Devětsilu[pozn. 7] Do komunistické strany vstoupil v roce 1921, přispíval do Rudého práva. V roce 1929 byl z KSČ a z Devětsilu vyloučen, když podepsal Manifest sedmi[pozn. 5]. Následně přešel do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Po válce opakovaně projevoval nesouhlas s komunistickým režimem, mimo jiné podepsal Chartu 77. Roku 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
        • Město v slzách, Samá láska – díla ovlivněná zejména proletářskou poezií
        • Na vlnách TSF, Slavík zpívá špatně, Poštovní holub – díla napsaná v duchu poetismu, pro nějž byla typická především hravost a rozvíjení volného řetězce asociací. V posledních dvou sbírkách jsou však patrná i vážnější témata.
        • Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro, sbohem – sbírky vydané v období 30. let, ve kterých jsou užívány zejména střídmé a pravidelné verše. Hlavními tématy jsou krása, nostalgie, dětství a vzpomínky. V poslední sbírce jsou pak patrné obavy z nastupujícího fašismu.
        • Zhasněte světla – reakce na mnichovskou dohodu
        • Vějíř Boženy Němcové – poezie oslavující Boženu Němcovou, jakožto symbol češství
        • Světlem oděná, Kamenný most – sbírky s motivy české krajiny a Prahy
        • Přilba hlíny – popisuje radost z osvobození
        • Píseň o Viktorce – prolínání nešťastného osudu Viktorky z knihy Babička a osudů samé Boženy Němcové.
        • Maminka – sbírka věnovaná vzpomínkám na Seifertovu matku
        • Koncert na ostrově, Odlévání zvonů, Halleyova kometa – sbírky pocházející ze 60. let. Namísto pravidelných rýmů je zde užíván volný verš, básně jsou o něco vážnější, objevují se existenciální motivy umírání a utrpení.
        • Morový sloup, Deštník z Piccadilly, Býti básníkem – sbírky z období normalizace, které musely být šířeny zejména samizdatově. Básně jsou nadále psány volným veršem a zabývají se zejména bilancováním Seifertova života.
      • František Halas (Česko, 1901-1949)
        • Byl jedním ze signatářů antimanifestu namířeného proti Manifestu sedmi. Za druhé světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva, v letech 1945-1946 působil jako poslanec za KSČ. Později se však s režimem rozešel, což způsobila zejména jeho návštěva Sovětského svazu.
        • Sépie, Kohout plaší smrt, Tvář, Hořec – básnická díla
        • Staré ženy – básnická skladba, v níž se pokouší vylíčit osud starých žen
        • Dělnice
        • Dokořán, Torzo naděje – sbírky namířené proti Fašismu, Torzo naděje reaguje na události Mnichovské dohody
        • Naše paní Božena Němcová – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození Boženy Němcové
        • Já se tam vrátím – básně o rodném kraji, zejména Kunštátsku
        • A co? – pesimistická sbírka odrážející zklamání z vývoje režimu po únoru 1948
      • Jan Drda (Česko, 1915-1970)
        • Do KSČ vstoupil až roku 1945, nicméně již dříve sympatizoval s komunisty a tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele stavící se proti komunistické ideologii. Po Únoru 1948 zastával významné kulturní a politické funkce a podílel se na odsouzení některých nekomunistických autorů. Později vystoupil proti invazi vojsk 1968.
        • Němá barikáda – soubor povídek z období druhé světové války. Známá je zejména povídka Vyšší princip, která byla v roce 1960 zfilmována.

Poznámky[editovat]

  1. Popis děje vychází z prvního vydání faksimile rukopisu dostupného na webových stránkách Městské knihovny v Praze.
  2. Popis děje věrně sleduje Fučíkův text a proto není zcela objektivním. Podrobnější informace o rozporech mezi Reportáží a skutečností viz níže.
  3. Vlastním jménem Jaroslav Klecan
  4. Lída Plachá se skutečně dožila osvobození a zemřela až roku 1993
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 5,5 5,6 5,7 Protest sedmi umělců proti nové politice strany (mj. její bolševizaci). Signatáři byli Ivan Olbracht, Helena Malířová, Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura
  6. Užívány jsou současné názvy daných úsemí
  7. 7,0 7,1 7,2 7,3 Umělecký svaz založený skupinou socialisticky orientovaných umělců, který se zprvu orientoval na proletářské umění, později na poetismus. Mezi první členy patřil např. Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Karel Teige, Alois Wachsman, Karel Vaněk, Artuš Černík, Josef Frič, Josef Havlíček a Adolf Hoffmeister

Reference[editovat]

  • Ústav pro studium totalitních režimů. Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce. Dostupné online.
  • Fučík – mýtus a skutečnost. ČT 24. Dostupné online.