Reportáž psaná na oprátce

Tato stránka ještě není zcela dokončena. Pro snazší evidenci je zde umístěna tato šablona.

← Český jazyk

Literární dílo (rozbor)
Titul	Reportáž psaná na oprátce
Literární období	literatura 20. století
Literární druh	epika
Autor	Julius Fučík
Literární žánr	autobiografický román
První vydání	1945
První české vydání	1945 (první úplné a kritické vydání až 1995, první vydání faksimile rukopisu 2008)
Kanonické vydání	N/A

Děj

V úvodní části rukopisu popisuje Fučík podobu "domácího vězení" zřízeného v Petschkově paláci, které bylo vězni nazváno "biograf" podle šesti lavic pro vězně proti kterým byla bílá stěna.

Následuje popis událostí Fučíkova zatčení v pátek 24. dubna 1942. Na tento večer byla naplánovaná schůzka s Fučíkovým pobočníkem Mirkem Klecanem, která měla proběhnout v bytě u manželů Jelínkových. Na schůzku neopatrně dorazili i manželé Friedovi, kteří by zde podle pravidel utajení vůbec neměli být. Do bytu následně vnikne Gestapo, které všechny přítomné osoby zatkne, Fučík se přitom během zatčení pro ochranu svých druhů rozhodne neklást ozbrojený odpor. Následuje výslech na protikomunistickém oddělení, kde se vyšetřovatelé pokouší získat Fučíkovo pravé jméno a informace o jeho spolupracovnících. Ten trvá téměř celou noc a následující den a Fučík po celou dobu nevypovídá. Komisaři se i tak podaří odhalit jeho identitu a dokonce nechá předvést jeho ženu, která se k němu však nezná. Po výslechu je Fučík odvezen do věznice a v očekávání brzké smrti omdlí.

Když alespoň částečně nabude vědomí, vidí dva muže, jak přechází po jakési kryptě a zpívají smuteční píseň. Domnívá se, že se jedná o jeho pohřeb, a pokouší se upozornit na to, že je dosud naživu. Nakonec si jej muži všimnou a informují jej, že už dva dny nic nesnědl a pouze pil. Při dalším záblesku vědomí nad sebou spatří komisaře, okamžitě však opět omdlévá. Ve středu, kdy už si začíná více uvědomovat své okolí, pro něj přicházejí dva příslušníci SS. Předvádí před něj Aničku Jiráskovou, ke které se Fučík nezná. Ve čtvrtek je Fučík opět vyslýchán, tentokrát bez použití násilí a bez zvýšení hlasu. Večer jeho spoluvězni opět zpívají jakýsi žalm, Fučík však chce předvečer Prvního máje oslavit něčím veselejším. Jeho pokus zazpívání radostnější písně však příliš vesele nevyzní. 1. května se Fučík domnívá, že přichází smrt. Z posledních sil se ještě napije vody z toaletní mísy, ráno je však stále naživu a lékař roztrhá připravený úmrtní list.

Později Fučík vzpomíná, jak ve Věznici Pankrác pobýval dříve, když hájil právo Němců na sebeurčení. Popisuje, jak se na cele pomalu uzdravoval z četných ran, které utrpěl během mučení. Popisuje též své spoluvězně – Karla Malce a Josefa Peška zvaného "Otec". Karel Malec byl zatčen pro dodávání třaskavin domácímu odboji. Během svého pobytu na cele se o Fučíka stará a opakovaně se mu pokouší vnutit jídlo. Po dvou měsících je však odvezen transportem. "Otec" je postarším učitelem, který byl zatčen kvůli svému plánu reformy českého školství. Ten se o něj pečlivě staral po celou dobu, co byli spolu na cele. Během několika dnů po Fučíkově "stabilizaci" se o něj pro jeho odolnost zajímají i dozorci z jiných chodeb. Poté je Fučík opět převážen na výslechy, kvůli svým zraněním však při fyzických útocích rychle omdlévá. Jeho žena, která je též vězněna, zatím dostává nepravdivé informace o jeho smrti. Fučík poté popisuje, jak si s "otcem" zpříjemňovali čas na cele zpěvem.

V další části Fučík líčí, jak byl časem schopen přepravit se na výslech do Petschkova paláce bez nosítek. Vyprávění je přerušeno "intermezzem" oslavujícím První máj 1943. Popisuje, jak všichni vězni oblékli své nejlepší šaty a jak při předcvičování během rozcvičky napodoboval práci s kladivem a srpem. Následně s "otcem" zpívá na cele internacionálu a konečně za asistence českého strážníka a člena SS píše moták popisující celou událost. Oceňuje odvahu s jakou mu umožňují komunikovat s vnějším světem. Poté pokračuje v popisu "biografu" v Petschkově paláci, kde vězni čekají na tvrdé výslechy. Kritizuje počínání lidí, kteří byť i kvůli mučení udali své spolupracovníky. Poté je uveden do místnosti 400, v níž probíhal jeho první výslech. Poté, co přijme od agenta Gestapa cigaretu, do místnosti vchází několik spolupracovníků Gestapa, kteří k Fučíkově zděšení dříve pracovali pro stranu. Dále jsou předvedeni lidé, kteří byli zatčení spolu s ním a k Fučíkově hrůze i členové připravovaného Národně revolučního výboru české inteligence (mj. Vladislav Vančura). Fučík si uvědomí, že Klecan udal veškeré své spolupracovníky z řad české inteligence, což pokládá za neomluvitelné.

(Ne)pravdivost Reportáže

Výpovědi Fučíkových spolupracovníků, vyšetřovatelů a spoluvězňů a výzkumy historiků později ukázaly, že se Fučík pokoušel svou osobnost v Reportáži mírně idealizovat. Na začátku Reportáže například uvádí, že po svém příchodu k Jelínkovým nabádal ostatní k větší opatrnosti. Očitá svědkyně Riva Krieglová (tehdy Friedová) však později popřela, že by Fučík něco takového dělal. Naopak se prý ostatní pokoušeli poněkud usměrnit Fučíkovy romantické představy o práci v odboji, kdy až divadelně předstíral kulhavou chůzi (historikové se však později shodli, že přestože Fučíkovo počínání bylo poněkud výstřední, nijak nenarušilo jeho utajení). Skutečnost, že se takové množství osob pracujících v ilegalitě po dvě hodiny zbytečně zdržovalo v jednom bytě, byla později historiky hodnocena jako velké konspirační selhání (které však bylo v komunistickém odboji až překvapivě časté, a Gestapo tak mnoho důležitých osobností zatklo spíše náhodou).

Krieglová též polemizovala s důvody, pro které Fučík údajně při akci Gestapa nepoužil zbraní. Komunistické instrukce, se kterými byl Fučík prokazatelně obeznámen, tehdy požadovaly, aby se zatýkané osoby ozbrojeně bránily a nakonec spáchaly sebevraždu. Fučík v Reportáži udává, že se nepokusil klást odpor proto, že v tu chvíli Gestapo již mířilo na Jelínkovi a Friedovi. Historici však pokládají za nepravděpodobné, že by zkušení členové Gestapa stříleli na neozbrojené osoby ve chvíli, kdy by se za jejich zády ozvala střelba. Pokud by se navíc Fučíkovi podařilo usmrtit sebe i Klecana, nedošlo by k prozrazení významné části komunistické sítě. Někteří pak považují celé Fučíkovo chování za zbabělost, kdy se prý pokusil zbraně ukrýt u Jelínkových, aby na ně svedl obvinění z nepovoleného přechovávání zbraní (za které byl za protektorátu trest smrti). Dle názoru jiných historiků je však tato možnost vzhledem k velmi krátkému času, který měl Fučík na rozmyšlenou, značně nepravděpodobná. Jeho pasivitu také částečně omlouvá skutečnost, že i mnozí vojáci účastnící se odboje přes přísné rozkazy v okamžiku zatčení ozbrojený odpor nekladli.

Od skutečnosti se Reportáž odchyluje i z uměleckých důvodů. Je například poměrně nepravděpodobné, že by Fučík byl během svého prvního výslechu schopen jakýmkoliv způsobem sledovat dění venku. Popis venkovních událostí i vnímání času tedy může být pouze "uměleckou licencí" a nemusí zcela odpovídat skutečnosti. V popisu svého mučení se Fučík též pokouší o určitou glorifikaci své osoby, kdy jej popisuje spíše z perspektivy nezúčastněného diváka sledujícího jeho tělo. Není příliš pravděpodobné, že by tento typ popisu odpovídal jeho skutečným pocitům.

Cenzura

Z vydání knihy za komunismu byly vyňaty některé pasáže, které se neslučovaly s poválečnou ideologií strany, či narušovaly obraz Fučíka jako dokonalého hrdiny, který po celou dobu svého věznění nepromluvil. Drobným, avšak zásadním zásahem do textu je odstranění zmínky o Fučíkově věznění v souvislosti s obhajobou práv sudetských Němců. Poválečná politika strany se v ohledu práva Němců na sebeurčení poněkud změnila, a proto byla pasáž kritizující předválečný přístup Čechů k Němcům odstraněna. Takto bylo též možné Němce považovat za obecné viníky, kteří Čechy bez jakéhokoliv příčiny zradili. Další vyňatou pasáží je zmínka o cigaretě, kterou Fučík přijal od agenta Gestapa (v textu zůstala zachována pouze nerozvedená zmínka o "milém, drobném" překvapení).