Dvanáct rozhněvaných mužů

Tato stránka ještě není zcela dokončena. Pro snazší evidenci je zde umístěna tato šablona.

← Český jazyk

Literární dílo (rozbor)
Titul	Dvanáct rozhněvaných mužů
Literární období	literatura 20. století
Literární druh	epika
Autor	Reginald Rose
Literární žánr	činohra
První vydání	1956 (poprvé uvedeno až v roce 1964)
První české vydání	1962
Kanonické vydání	1962, Orbis, Bedřich Becher

Děj

První dějství

Na začátku hry soudní sluha připravuje místnost pro porotce a poslouchá z reproduktoru závěrečnou řeč soudce. Ten v ní apeluje na porotce, aby rozhodli spravedlivě a jednomyslně o vině či nevině obžalovaného. Upozorňuje je též na skutečnost, že v případě, že bude jejich verdikt znít "vinen", bude obžalovaný nevyhnutelně popraven. Porotci se poté odeberou do pro ně vyhrazené místnosti, kde si stěžují na horko a mnozí i na zdlouhavost soudního procesu. Porotce č. 7 se těší na baseballový zápas, na který má lístky. Po chvíli nezávazných diskusí si předseda konečně zjedná pořádek a ptá se ostatních, zda chtějí nejprve případ prodiskutovat, či chtějí rovnou přistoupit k orientačnímu hlasování. Většina porotců souhlasí s okamžitým hlasováním, při kterém jedenáct porotců hlasuje pro vinu a jediný (č. 8) pro nevinu. Ostatním porotcům, které jeho rozhodnutí zvětšiny popudí, pak vysvětlí, že není ochoten rozhodnout o smrti jiného člověka během pěti minut. Připomene také ostatním neutěšené sociální podmínky, ve kterých mladý obžalovaný vyrůstal, a prosí je, aby mu alespoň věnovali trochu svého času. To někteří porotci (zejména č. 3, 7 a 10) zatvrzele odmítají a tvrdí, že o jeho vině nemůže být nejmenších pochyb. Porotce č. 10 navíc začne pronášet své teorie o předurčenosti nižších společenských vrstev ke kriminalitě.

Předseda se spolu s racionalistickým porotcem č. 4 pokouší nastalou debatu usměrnit a nakonec přijmou návrh porotce č. 12, aby se každý z porotců během dvou minut pokusil popsat porotci č. 8, proč si je natolik jistý vinou obžalovaného. Začíná tichý a nevýrazný porotce č. 2, jehož projev nevyzní příliš jistě. Číslo 3 připomene svědectví muže bydlícího v domě, v němž se vražda stala. Ten nejprve slyšel, jak obžalovaný křičí "Já tě zabiju!", poté slyšel z hořejšího bytu dopad těla na zem a nakonec zahlédl obžalovaného, jak prchá z domu. Číslo 4 se ve své promluvě zabývá zejména nevěrohodným alibi obžalovaného, který tvrdil, že byl v kině, ale nedokázal si vzpomenout na názvy filmů, které shlédl. Číslo 10 pak naruší domluvené pořadí a připomene svědectví ženy bydlící naproti dotyčnému domu, která vraždu viděla skrze okna projíždějícího neosvětleného vlaku. Porotce č. 8 s ním polemizuje a ptá se, proč je svědectví dané ženy podle čísla 10 spolehlivější, než výpověď obžalovaného, když oba pocházejí z podobného sociálního prostředí. Předseda poté dá prostor porotci číslo 5, ten se však nechce vyjádřit. Porotce číslo 6 se ve své řeči zabývá především možným motivem, kterým podle něj mohla být doložená hádka obžalovaného se zavražděným otcem v 8 hodin, při které otec syna dvakrát udeřil. Č. 8 s ním polemizuje a domnívá se, že tato skutečnost nic nedokazuje. Č. 7 pak připomene problematickou minulost obžalovaného, který kamenem vážně zranil spolužáka, ukradl auto, a dvakrát byl zatčen pro rvačky s nožem. Porotce č. 8 připomíná, jak otec obžalovaného často bil. Č. 3 se domnívá, že děti v současné době neprojevují rodičům náležitou úctu a ukazuje porotci č. 8 fotografii svého syna. Č. 4 prohlásí, že podmínky, v nichž obžalovaný vyrostl jsou pro případ irelevantní. Současně považuje děti vyrůstající v chudinských čtvrtích za rizikové pro společnost. Tohoto výroku se chytne č. 10, který opět začne rozvíjet své teorie. Č. 5, který sám pochází z chudinské čtvrti, se s ním začne hádat. Předseda se pokouší hádky zažehnat a chce pokračovat podle dohodnutého postupu. Č. 10 začne předsedův formalistický přístup kritizovat, což předsedu urazí a nabídne mu, že diskusi může místo něj moderovat on. Ten se pokouší předsedu usmířit, což se mu nakonec podaří.

Č. 8 podrobněji vysvětluje své stanovisko. Říká, že mu obhájce obžalovaného připadal nepřesvědčivý a nevěnoval se podle něj dostatečně svému úkolu. Domnívá se, že základ celé obžaloby tvoří pouze dvě svědectví, která mohou být mylná. Č. 12 s jeho názorem nesouhlasí a domnívá se, že pro jejich zpochybnění není žádný důvod. Č. 2 navrhuje pokračovat v dohodnutém pořadí, č. 3 jej přeruší a chce si promluvit o noži, jímž byla vražda spáchána. Č. 8 souhlasí a žádá předsedu, aby nechal daný nůž přinést. Č. 3 to považuje za zdržování, č. 4 však řekne, že na to porotce č. 8 má právo. Poté se č. 4 pokusí o podrobný popis událostí. Obžalovaný se nejprve pohádal s otcem a poté zamířil do vetešnictví, kde zakoupil vystřelovací (překládáno též jako patentní) nůž. Ten měl specificky vyřezávanou rukojeť a majitel vetešnictví měl takový nůž jediný na skladě. U soudu jej pak poznal, stejně jako přátelé, kterým obžalovaný nůž předtím ukázal. Poté se obžalovaný dle svých slov vrátil domů a kolem 11.30 odešel do kina, ze kterého se vrátil až v 3.15. Nůž nebyl policistům, kteří jej doma posléze zatkli, schopen předložit, a tvrdil, že mu vypadl dírou v kapse. Podle obžaloby však dům opustil až poté, co v 11.50 zavraždil svého otce. Porotce č. 4 též připomene, že obžalovaného v kině nikdo neviděl a pokládá eventualitu, že by někdo nůž našel a zavraždil s ním jeho otce za nepravděpodobnou. Porotce č. 8 se domnívá, že obžalovaný mohl skutečně nůž ztratit, a jeho otce pak mohl někdo zabít podobným nožem. To pokládá č. 4 za nepravděpodobné i vzhledem k velice specifickému tvaru rukojeti. Č. 8 pak k všeobecnému překvapení ukáže stejný nůž, který předtím zakoupil v zastavárně tři bloky od domu, v němž se vražda stala. Ostatní porotce však nález podobného nože o nevině chlapce nepřesvědčí, neboť stále považují eventualitu předkládanou porotcem č. 8 za nepravděpodobnou. Mnozí si také ztěžují na to, že pouze zbytečně ztrácí čas. Porotce č. 8 tedy navrhne, aby všichni ostatní tajně hlasovali. Pokud bude jejich rozhodnutí jednomyslné, nehodlá verdiktu "vinen" nadále bránit.

Druhé dějství

Předseda předčítá hlasy shromážděné během tajné volby. Jeden z hlasů opět zní "nevinen". Porotce č. 3 se oboří na porotce č. 5 a vyčítá mu, že pouze kvůli dojemnému životnímu příběhu nastíněného porotcem č. 8 přešel na druhou stranu. Č. 4 se pokouší situaci uklidnit, zatímco č. 11 prosazuje svobodu názorů. Č. 7 se ptá č. 5 proč změnil názor a č. 9 vysvětluje, že to byl on, kdo hlasoval pro nevinu. Ocení pak odvahu porotce č. 8 a částečně souhlasí s jeho postojem, kdy chce případ podrobněji prodiskutovat předtím, než dospěje k jednoznačnému rozhodnutí. Č. 7 během jeho řeči ostentativně odejde do umývárny a č. 10 se o jeho názoru vyjádří pohrdlivě. Kvůli odchodu č. 7 diskuse dále nepokračuje a porotci se baví v menších skupinkách. Č. 11 hovoří s č. 12 o své práci v reklamní společnosti. Č. 3 se omlouvá č. 5. Č. 7 hovoří v umývárně s č. 8 a dotazuje se jej na jeho motivaci k jeho snaze o obhajobu obžalovaného. Poté se jej snaží přesvědčit, že je jeho snažení marné a odchází. Poté přichází porotce č. 6, který se č. 8 též snaží dobromyslně přesvědčit, aby změnil názor. Nastiňuje také možnost, že č. 8 všem jejich hlas o vině rozmluví a přitom bude obžalovaný vinen. Č. 8 se obává, že si nikdy nebudou moci ověřit, že bylo jejich rozhodnutí správné. I tak se však chce za každou cenu dobrat co nejblíže k pravdě.

Po návratu č. 8 do jednací síně se č. 3 vrátí ke svědectví muže, který vraždu slyšel a zahlédl obžalovaného prchat z domu. Č. 4 pak připomene svědectví ženy, která vraždu viděla skrze dva poslední vozy projíždějícího vlaku. Č. 12 si zatím začne kreslit nákres visuté dráhy, po níž vlak jel. Porotci č. 3 a č. 10 se chtějí pobavit, a proto na kresbu začnou dokreslovat další vagóny. To popudí porotce č. 8, který považuje jejich chování za ignorantské, a kresbu jim odebere. Č. 3 chce č. 8 napadnout, v čemž je mu předsedou zabráněno. Č. 8 pak začne za použití kresby situaci důkladněji rozebírat. Zastává názor, že vlaku nadzemní dráhy trvá přibližně 10 vteřin, než mine určitý bod. Na základě toho dovodí, že pokud žena bydlící naproti spatřila vraždu skrze jeho poslední dva vagóny, neměl zmíněný muž šanci rozpoznat hlas vraha, ve chvíli kdy křičel "Já tě zabiju!". Ve stejnou dobu totiž přímo u jeho okna projížděl vlak, který patrně vydával značný hluk. Porotce číslo 3 celou jeho teorii zpochybňuje, většina ostatních porotců se však shoduje v názoru, že muž hlas rozeznat nemohl. Č. 9 pak začne rozvíjet teorii, proč by výpověď svědka mohla být nepravdivá, č. 3 jej dosti nezdvořile přeruší. Chování č. 3 ke staršímu člověku popudí porotce č. 6, který začne č. 3 vyhrožovat. Č. 9 pak pokračuje ve své výpovědi, kdy se domnívá, že byl svědčící stařec po celý život zcela nedůležitý a ničeho významného nedosáhl. Domnívá se, že šance na publicitu jej přiměla sama sebe podvědomě přesvědčit, že poznal hlas a poté i tvář obžalovaného. Porotci č. 3 a č. 10 s jeho rozborem, jakož i s rozborem porotce č. 8 nesouhlasí.

Porotce č. 8 pak řekne, že i pokud by obžalovaný skutečně zařval "Já tě zabiju!", nemuselo to znamenat, že chce svého otce skutečně zabít. Pochybuje také o tom, že by tímto způsobem k vraždě přitahoval pozornost. Č. 5 pak oznámí změnu svého hlasu na "nevinen". Č. 7 se ironicky zeptá, proč č. 8 vystupuje jako obhájce obžalovaného. Č. 8 se opět s despektem vyjádří k práci obhájce a domnívá se, že ve svého klienta dostatečně nevěřil. Porotci č. 11 připadá nelogické, že by se obžalovaný v případě, že by byl vrahem, vracel zpět domů. Mohl podle něj čekat, že vražda nezůstala bez povšimnutí, a že bude na místě zatčen. Č. 10 se zatím pohrdlivě vyjadřuje o jeho výslovnosti a jazykových schopnostech (je původem cizinec). Č. 4 namítá, že se obžalovaný mohl vrátit proto, aby získal zpět nůž, který by jeho přátelé mohli poznat. Č. 11 odvětí, že v tom případě jej zde vůbec nemusel nechávat. Č. 4 oponuje, že mohl utéci v panice a na nůž si vzpomenout až poté, co z místa utekl. Č. 11 namítá, že musel být dostatečně chladnokrevný na to, aby z nože setřel otisky prstů (žádné se nenašly). Č. 12 namítá, že se obžalovaný mohl domnívat, že vražda dosud nebyla objevena. To však č. 11 rozporuje a poukazuje na výpověď ženy, která dosvědčila, že několik sekund po vraždě vykřikla. V tuto dobu už vlak přejel a její výkřik byl tedy pravděpodobně dobře slyšitelný. Č. 4 namítne, že v chudinské čtvrti, ve které obžalovaný žil, mohl být takový výkřik docela běžný. Č. 8 pak požádá o nové hlasování. Zpočátku se zdá, že stav zůstává nezměněn (pro nevinu jsou porotci č. 5, 8 a 9), č. 11 se však v poslední chvíli rozhodne hlasovat pro nevinu.

Č. 5 pak uvažuje, jak dlouho mohlo starci bydlícímu v dolním bytě trvat, než dorazil ke vstupním dveřím. Č. 8 si od předsedy vyžádá plán bytu, ve kterém stařec bydlí. Chce si ověřit, zda výpověď svědka ve všech bodech souhlasí – stařec totiž tvrdil, že se ke dveřím dostal za 15 vteřin, což č. 8 přijde vzhledem k jeho stáří a k chromosti jeho nohy nepravděpodobné. Soudní sluha se vrací s plánem bytu a č. 12 jej žádá, aby jeho ženu informoval o tom, že se vrátí domů o něco později. Č. 8 pak rozebírá celou situaci – stařec ležel v posteli a po vraždě tedy musel vstát, dostat se do chodby svého bytu, celou ji projít a nakonec otevřít vstupní dveře. Č. 3 se s č. 10 namítnou, že trasa není dlouhá, a že ani pro staršího člověka by neměl být problém ji urazit. Č. 8 se rozhodne celou situaci zrekonstruovat. Odpočítá v místnosti vzdálenosti odpovídající rozměrům starcova bytu uvedených v plánku a pokusí se celou trasu projít rychlostí, jakou stařec přibližně chodil u soudu. Celá jeho demonstrace zabere 40 vteřin, což podle porotce č. 8 dokazuje, že stařec nemohl zahlédnout obžalovaného když prchal z domu. Podle něj se pouze domníval, že prchající osobou musí být obžalovaný. Č. 3 se pak s č. 8 začne hádat a apeluje na ostatní, aby nenechali obžalovaného uniknout elektrickému křeslu. Také prohlásí, že by v případě obžalovaného rád osobně zapnul proud. Č. 8 pak obviní č. 3 ze sadismu a č. 3 se na něj vrhne s pohrůžkou, že jej zabije. Ostatní porotci jej však zadrží